Anatomie člověka I - Prof. MUDr. J. Fleischmann, doc. MUDr. R. Linc, SPN, Praha 1987

Nervová tkáň

Tkáň nervová je zvlášť uzpůsobena k přijímání podnětů, jejich vedení a pořádání. Skládá se jednak z velmi složité prostorové sítě buněk dotýkajících se svými výběžky, zvaných buňky nervové čili gangliové (A), které tyto schopnosti mají, jednak ze sítě buněk podpůrných, souhrnně označovaných jako buňky gliové čili neuroglie (B).

A) Nervová buňka se skládá z těla (4 až 150 mikrometrů velkého), uvnitř kterého je jádro, a z jednoho až mnoha výběžků. Podle počtu výběžků a jejich uspořádání se rozlišují různé typy nervových buněk. Většina nervových buněk má mnoho výběžků. Souhrnný název pro tělo nervové buňky a všechny výběžky je neuron. Pokud hledíme na neuron jako na součást funkčního celku, lze říci, že podráždění vede z buňky jeden výběžek, zvaný neurit (axon). Ostatní výběžky vedoucí podráždění do buňky se obvykle nazývají dendrity.

Tělo nervové buňky je dosti bohaté na cytoplazmu, v níž se nacházejí drobné hrudky barvitelné podobně jako jaderný chromatin, zvané Nisslova hmota - tygroid. Při vyčerpání mizí a po zotavení se opět obnovuje. V elektronovém mikroskopu se ukazuje, že tygroid se vyskytuje v místech granulárního endoplazmatického retikula posetého ribozomy, kde se syntetizují bílkoviny. Uvádí se, že nervové buňky jsou schopny vytvořit denně až polovinu svých bílkovin.

Jádro nervové buňky bývá oválné nebo kulaté a je chudé na chromatin. V některých buňkách se nachází větší nebo menší množství pigmentu, který propůjčuje nervové buňce různou barvu: červenou, černou apod.

Pro funkci nervové buňky, kromě vnitřního obsahu, tj. cytoplazmy (zvané též axoplazma vzhledem k tomu, že se dostává v pomalém proudění i do osového vlákna, do axonu), je důležitá i membrána buněčná - místo, kde se tvoří i převádí nervový vzruch. Membrána je nabita elektrickým potenciálem 70 až 80 mV. Tento potenciál vzniká rozdílnou koncentrací iontů sodíku a draslíku v neuronu i mimo něj. Ionty sodíku jsou převážně v mimobuněčné hmotě, ionty draslíku v buňce. Chemické látky, které se uvolňují na paličkovitých zakončeních výběžků neuronů, na tzv. synapsích, mohou buď tento potenciál membrán snižovat (excitační synapse), nebo ho mohou naopak zvyšovat (inhibiční synapse). Snížený potenciál na membráně je projevem depolarizace, která se při určité hodnotě šíří po jejím povrchu v podobě tzv. výboje čili vzruchu.

Výběžky, které vedou podráždění do buňky, tedy dendrity, bývají kratičké a bohatě větvené. Připomínají koruny stromů a odtud i název (dendron = řecky strom). U některých buněk existuje však jen jeden výběžek vedoucí podráždění do buňky, který bývá značně dlouhý. Takovými výběžky jsou např. výběžky tzv. pseudounipolárních buněk, uložených při míše v kanálu páteřním, jejichž nakupení tu vytváří tzv. míšní uzliny.

Neurit je obvykle dlouhý (někdy i přes 1 metr) a je téměř nevětvený. Jen tu a tam z jeho průběhu odstupují do stran větévky zvané kolaterály. Teprve na svém konci je neurit mírně rozvětven (telodendron). V elektronovém mikroskopu se v neuritu ukazují dvě podélné ultrastruktury, asi o průměru 10 nm, jednak vláknité (neurofilamenty), jednak trubicovité. Mají vztah k látkové přeměně v neuritu. Jimi proudí axoplazma.

Dlouhé nervové výběžky (ať již vedou podráždění do buňky nebo z buňky) se nazývají vlákna osová, axony. Kladou se vedle sebe a tvoří uvnitř CNS jemnější nebo hrubší svazečky sloužící obvykle určité funkci, tzv. nervové dráhy. Mimo CNS svazečky dlouhých nervových výběžků tvoří bílé, různě silné stužky zvané nervy.

Osová vlákna neprobíhají holá, "neizolovaná", ale jsou opatřena jednou nebo dvěma pochvami. Jedna z nich se jmenuje pochva dřeňová, druhá pochva Schwannova.

Dřeňová pochva zvaná též pochva myelinová obaluje axon ve formě krátkých, asi 1 mm dlouhých válečků, mezi nimiž jsou tzv. Ranvierovy zářezy. Tato pochva je složena z lipoidní hmoty, které se říká myelin. Tloušťka myelinové pochvy je různá. Podle ní se dělí nervová vlákna na 3 skupiny - A, B, C. Vlákna ze skupiny A se ještě dál dělí na 4 podskupiny, alfa, beta, gama, delta. Pokusy bylo zjištěno, že rychlost šíření vzruchů je větší u vláken s tlustší myelinovou pochvou než u vláken s pochvou tenoučkou. Rychlost šíření vzruchů je u prvních vláken asi 50 až 100 m/s, u druhých je asi 0,5 až 2 m/s.

Alfa vlákna jsou výběžky alfa motorických buněk v předních rozích míšních, vedou vzruch rychlostí až 120 m/s a jsou určena k inervaci příčně pruhovaného svalstva. Beta vlákna jsou periferní výběžky gangliových buněk uložených v zadních kořenech míšních nervů. Přicházejí z kožních receptorů nebo ze svalových a šlachových vřetének a receptorů kloubních. Gama vlákna jsou výběžky drobných gama motorických buněk v předních rozích míšních a jsou určena k motorické inervaci vláken ve svalových vřeténkách. Delta vlákna vycházejí z kůže a vedou tzv. rychlou složku bolesti. Vlákna ze skupiny B jsou charakteristická pro vegetativní nervstvo stejně jako vlákna ze skupiny C, která mají myelinu tak málo, že se dříve dokonce uvádělo, že jsou to vlákna bezmyelinová, vlákna šedá. Těmito šedými vlákny, zvanými též vlákna Remakova, je vedena tzv. pomalá složka bolesti. Vlákna s myelinovou pochvou mají barvu atlasově bílou. V CNS tvoří tzv. hmotu bílou, zatímco hmota šedá je tvořena těly nervových buněk.

Pochva Schwannova je tvořena buňkami, které jsou zdánlivě rozloženy jen plošně po pochvě myelinové, ve skutečnosti - jak ukazují nálezy v elektronovém mikroskopu - tvoří tenký spirálovitě se zatáčející plášť kolem axonu. Proto i myelinová pochva není jednolitá; vyplňuje prostory mezi spirálovitým plochým pláštěm pochvy Schwannovy. Některá nervová vlákna mají obě nervové pochvy (např. nervy mozkomíšní), jiná jen jednu z nich. Zcela bez obalu je nervové vlákno při svém odstupu a na svém konci. Výběžky nervových buněk buď na sebe navazují, takže vznikají celé neuronové řetězce (a), nebo se spojují s jinými útvary (b).

a) Zapojení jednoho neuronu na druhý se děje zakončením odstředivého výběžku (tedy neuritu a jeho kolaterál) buď na těle jiné nervové buňky (axosomatické), nebo na jejich dendritech (axodendritické), popřípadě na obojím (axoaxonální). Hovoříme o zápoji neboli synapsi. Jedna nervová buňka je zapojena na více nervových buněk a opačně u jedné nervové buňky končí mnoho neuronů.

Nervové vlákno vede vzruch oběma směry, synapse propouští však vzruch jen jedním, zcela určitým směrem. Synapse tedy - kromě jiných funkcí - vedení vzruchu "polarizují".

b) Jinými útvary jsou:

  1. buňky schopné přijímat různé podněty, tj. buňky smyslové. Takové zakončení nervových vláken se nazývá zakončení citné, senzitivní (z lat. sentire - cítit);
  2. výkonné orgány, jimiž mohou být buď tkáň svalová - zakončení hybné neboli motorické, nebo buňky žlázové - zakončení sekreční.

Vzhled obou zakončení je rozmanitý.

B) Buňky neurogliové se sice přímo vzruchové činnosti nervové neúčastní, jsou však pro ni nezbytné, neboť svou látkovou výměnou vytvářejí pro nervové buňky potřebné iontové prostředí. Kromě toho transportují výživné látky z vlásečnic do neuronů. Gliové buňky tvoří svými výběžky jakousi kostru pro vlastní buňky nervové a při zániku nervových buněk se defekt zaplňuje zmnožením buněk gliových - vzniká glióza. Buňky nervové se totiž po narození již dále nemnoží. Buňky gliové mají tvar i velikost různou, často se vyznačují mnoha výběžky. Patří k nim astrocyty, oligodendrocyty (tvoří myelin v mozku a míše), mikroglie (fagocytuje) a v periferních nervech i buňky Schwannovy (tvoří myelin na vláknech periferních nervů).

zpět na Nemoc RS